Prostor Palackého náměstí je ohraničen budovami Ministerstva zdravotnictví na východě a vysokými nájemními domy na severu. Na jižní straně tvoří hranici Zítkovy sady. Na západní straně je rušná nábřežní komunikace, která zároveň tvoří předpolí Palackého mostu, postaveného již v letech 1876-1878 stavební firmou bratří Kleinů podle projektu ing. Josefa Reitera. Celému prostoru pod Emauzy, včetně ministerských budov, vtiskl v podstatě dnešní podobu v letech 1924-1929 architekt Bohumil Hypšman. Byl to jeden z nejvýznačnějších urbanistických projektů mezi světovými válkami v Praze. Již v našem čase byly do náměstí citlivě zakomponovány vstupy do vestibulu metra trasy B.
Nespornou dominantou je tu pomník historika a politika Františka Palackého (1798-1876). I když o jeho zřízení bylo rozhodnuto již v roce 1876, teprve v červenci roku 1901 rozhodla porota o vítězném soutěžním návrhu. Stal se jím model profesora Vysoké školy uměleckoprůmyslové Stanislava Suchardy (1866-1916). Architektonicky na díle spolupracoval arch. Alois Dryák. Hlavní díl pomníku, sedící postavu Františka Palackého ztvárnil Stanislav Sucharda v žule, kterou považoval za nejdůstojnější materiál pro tento účel. Duchovního vůdce a buditele národa obklopuje na pylonu alegorická bronzová skupina znázorňující génia historie a hlasy dějin, kterým Palacký uctivě naslouchá. Vpravo a vlevo, nízko u země na výběžcích podstavce se nacházejí bronzové alegorie Útisku a Probuzení národa. Slavnostní odhalení pomníku se konalo 1. července 1912.
Za německé okupace v roce 1939, byl pomník rozebrán a podle nařízení okupační správy měl být zničen. Našli se však stateční vlastenci, kteří poničený pomník uschovali v odlehlé ohradě a nechali zarůst plevelem. Proto v roce 1948 mohl být pomník pouze doplněn o chybějící části a znovu slavnostně instalován.
