Železobetonový železniční most v Braníku je součástí jižní traťové spojky pražského železničního okruhu, s hlavním úkolem odklonit nákladovou dopravu mimo centrum města, konkrétně z vršovického seřaďovacího nádraží přes Záběhlice, Krč a Braník do Malé Chuchle a Radotína. Zde tato spojka navazuje na trať Praha – Plzeň.

Projekt mostu ve třech variantách vypracoval ing. dr. Jiří Klimeš (1910-1981). Nakonec byla přijata varianta s patnácti segmentovými poli o rozpětí třiapadesát a půl metru. Vlastní projekční práce provedli ing. arch. Zbyněk Krušina a ing. arch. Vladislav Valoušek. Most byl pojat jako železobetonový, dvojkolejný, s lávkou pro pěší, případně cyklisty. Ti se však na mostovku, a to na obou stranách, musí dostat po schodech.

Most je 910 m dlouhý a 14 m široký. Proti původním předpokladům po něm dnes vede pouze jedna kolej, a to na severní straně. Jeho výška je 19 m nad normálním stavem vodní hladiny Vltavy a na levém břehu překlenuje též čtyřproudou komunikaci a dvojkolejnou železniční trať Praha – Plzeň. Směrem k chuchelskému nádraží prochází trať mostové trasy obloukovitě nasměrovaným tunelem, raženým ve skalní stěně nad tratí někdejší České západní dráhy. Na pravém břehu překlenuje most silniční komunikaci, tramvajovou trasu do Modřan a železniční trať Praha–Čerčany. Úspěšné zatěžkávací zkoušky byly provedeny v roce 1955. Příjezd lokomotiv, které most po statické stránce prověřovaly, byl tehdy možný pouze z chuchelské strany, neboť napojení tratě z druhé strany nebylo dokončeno.

Tento vltavský most nemá oficiální pojmenování, nejspíše je znám jako železniční most v Braníku. Především Staropražany je také nazýván Most inteligence. To proto, že na jeho stavbě pracovalo mnoho lidí s akademickými tituly. Ti se stejně jako tisíce dalších vzdělanců stali počátkem padesátých let oběťmi čistky tehdejšího režimu, když byli přeřazeni do dělnických profesí či na pomocné práce.