Po Národním divadle nejvýznamnější stavební dílo v novorenesančním slohu, postavené podle projektu arch. Josefa Zítka a Josefa Schulze, jako víceúčelová budova v letech 1876-1884 na náklad České spořitelny. Monumentální budova Rudolfina čp. 79 se svým hlavním průčelím obrací do Náměstí Jana Palacha, dále ji ohraničuje Alšovo nábřeží, ulice Na Rejdišti a ulice 17. listopadu. Na plastické výzdobě se podíleli Ludvík Šimek, Bernard Seeling, Tomáš Seidan, Bohuslav Schnirch, Jindřich Čapka a mnoho dalších. Při hlavním schodišti jsou umístěny dvě sedící ženské postavy, alegorie světské a duchovní hudby. Figurální plastiky na atice budovy představují postavy význačných hudebníků, ale též výtvarných umělců.
Slavnostní otevření Rudolfina, které tak bylo nazváno na počest korunního prince Rudolfa, se konalo 7. února 1885. Objekt měl sloužit jako obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění, Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách, k vystavení exponátů Uměleckoprůmyslového muzea a Hudební konzervatoři.
V letech 1919-1939 sloužilo Rudolfinum po přestavbě v interiérech, poslanecké sněmovně Národního shromáždění nového státu, samostatné Československé republice. Stavební úpravy byly provedeny dle návrhu arch. Václava Roštapila a Rudolfa Kříženeckého. Za druhé světové války byla část budovy opět rekonstruovaná, tentokráte podle projektu arch. Antonína Engla a Bohumíra Kozáka, pro koncertní účely Německé filharmonie. Po II. světové válce, po krátkém působení Prozatímního Národního shromáždění, se objekt stal sídlem České filharmonie a hudebního školství. Byl položen též základní kámen k velké tradici, Rudolfinum je centrem prestižního hudebního festivalu Pražské jaro.
V letech 1990-1992 prošla budova Rudolfina generální rekonstrukcí podle projektu arch. Karla Pragera.
