Je málo míst v naší zemi, kde se tradice českého státu a kultury pojí s tak jedinečným architektonickým dílem jako v bývalém Anežském klášteře Na Františku. Klášter a špitál pro řád klarisek byl pravděpodobně založen v roce 1231. První představenou se stala zakladatelka sv. Anežka Česká z královského rodu Přemyslovců.
Klášterní komplex prodělal během staletí mnoho změn, včetně stavebních. Je možno konstatovat, že vždy úzce souvisely s momentální politickou situací. Dne 12. ledna 1782 císař Josef II. klášter zrušil a ten byl postupně adaptován na chudinský dům. Působily tu i různé řemeslné dílny. V roce 1888 byl podán návrh, aby v rámci asanace části Starého Města došlo k jeho zboření, to se však naštěstí nestalo.
Naopak, zdevastovaný areál začal být v roce 1940 rekonstruován. Rozhodný krok však učiněn až v roce 1953, kdy se obnovy ujal stát. O deset let později se majitelem objektu stala Národní galerie. V roce 1978 byl celý komplex prohlášen za Národní kulturní památku. Jednotlivé objekty se zpřístupňovaly postupně, poslední, kostel sv. Františka v roce 1986.
Ten byl vysvěcen již v roce 1234 a byl nejstarší částí složité klášterní dispozice. Při obnově byla nahrazena jeho propadlá klenba vysokou asymetrickou střechou, jejíž krovy tvoří dřevěné lepené vazníky završující prostor stejně dynamicky, jako kdysi klenby gotické. Tato vysoká střecha je rovněž nejlepším orientačním bodem areálu při pohledu z vyvýšených míst.
Dalším je věž – sanktusník nad závěrem svatyně Salvátora na východní straně celého komplexu. Vysoká štíhlá šestiboká věž má ve své lucerně zavěšený zvon. Na hrotě je makovice a jako korouhev plechový kohout, symbol bdělosti a ostražitosti.
