Výraznou dominantou horní části Nového Města pražského je, především díky své štíhlé vysoké věži připomínající minaret, kostel sv. Kateřiny. Původní kostel byl vystavěn mezi léty 1355-1367 zásluhou Karla IV. Zasvěcen pak oblíbené světici tohoto českého panovníka sv. Kateřině. Při kostele byl klášter augustiniánek, od roku 1568 mužský klášter stejného řádu. Z původních gotických staveb se však zachovala pouze menší část zdiva.
V letech 1718-1730 byl vystavěn nový klášter v barokním slohu podle projektu Kryštofa Dientzenhofera. K přestavbě kostela ve stejném slohu došlo v letech 1737-1741 a autorem plánů byl Kilián Ignác Dientzenhofer. Zůstala stát původní věž, kterou tento geniální architekt zakomponoval do kostelního průčelí.
Za josefínských reforem došlo ke zrušení augustiniánského kláštera a svoji funkci ztratil i kostel sv. Kateřiny. Budova kláštera začala po přestavbě sloužit ústavu choromyslných a za stejným účelem byl v jižní části zahrady vybudován další pozdně klasicistní objekt. Od roku 1837 se začaly pro chovance ústavu v kostele sv. Kateřiny konat bohoslužby.
V roce 1950 byl kostel odsvěcen a Muzeum hl. m. Prahy zde zřídilo svůj depozitář sochařských děl. V 60. letech došlo dokonce asi po dobu deseti let k jeho zpřístupnění veřejnosti.
Věž kostela sv. Kateřiny, vysoká 51,3 m, je při pohledu z mnohých míst důležitým orientačním bodem. Má pět pater. Dolní tři jsou hranolová, horní dvě osmiboká. V každém patře jsou okna, níže barokní, výše gotická. Věž je krytá vysokou osmibokou jehlancovitou střechou. Na vrcholu je hrot s makovicí a křížem.
