Slavnostně osvětlený Pražský hrad je úchvatný z mnoha pohledů. Zvláště slavnostní atmosféru však vytváří III. nádvoří. Je to především způsobeno architekturou monumentálního jižního průčelí svatovítské katedrály s mohutnou vysokou věží a gotickým opěrným systémem její nejstarší části. Úctu vzbuzují i dvě vysoké novogotické věže v západním průčelí.
Do prostoru nádvoří zasahuje budova Starého proboštství s patrnými zbytky zdiva z původní románské stavby. III. nádvoří v dnešní podobě je provedeno podle projektu slovinského architekta Josipa Plečnika, který se zároveň zdárně vyrovnal s nelehkým úkolem zastřešit rozsáhlé archeologické vykopávky v tomto prostoru. Stalo se tak po vzniku Československé republiky v roce 1918 a zvolení T. G. Masaryka prezidentem. Bylo rozhodnuto plně rehabilitovat historické sídlo českých panovníků. K tomu byl povolán právě architekt Josip Plečnik. V rámci výše uvedeného byl komplex Pražského hradu zároveň obohacen o mnohá výtvarná díla. Jedním z nich je také mohutný monolit z mrákotínské žuly na III. hradním nádvoří o celkové výšce 15 m a 50 cm, prezentovaný jako památník obětem I. světové války. Monolit, jehož podstavec je z liberecké žuly, byl doplněn 13. května 1996. Tehdy byla na jeho vrchol osazena dva metry vysoká ocelová konstrukce jehlanu pozlacená plátkovým zlatem. Oproti tomu v sousedství stojící jezdecká socha sv. Jiří je významná památka gotického kovolitectví. Odlili ji Jiří a Martin z Kluže již v roce 1373.
Na jižní straně uzavírá nádvoří komplex tzv. Městského traktu. Jeho současný vzhled je z přestavby v době Marie Terezie, kdy došlo k jeho propojení se Starým královským palácem na východní straně. Z III. nádvoří je též nástup na Plečnikovo Býčí schodiště do jižních zahrad Pražského hradu z let 1929-1931.
