Dalo by se říci, že moderní historie pražského vodárenství se začala psát poté, co byla v roce 1914 dobudovaná Společná vodárna v Káraném. V průběhu první poloviny 20. let byla na pražskou vodovodní síť postupně připojovaná i bývalá Vršovická vodárna v Braníku. Mezitím k 1. lednu 1922 vstoupil v platnost zákon o tzv. Velké Praze, kdy se Praha podstatně rozrostla o připojené obce. Proto bylo rozhodnuto urychleně vybudovat vodárnu v Podolí, později ještě rozšířenou. Pražská vodovodní síť tak byla zásobovaná ze tří zdrojů, z Káraného, Braníka a Podolí.
Tak jak se hlavní město Praha rozšiřovalo, vzrůstal počet obyvatel a modernizovaly se domácnosti, trvale stoupaly požadavky na dodávky pitné vody. V 60 letech minulého století se ukázala nutnost vybudovat vodárnu Želivka, nejmodernější a největší úpravnu vody pro hl. m. Prahu. Již upravená pitná voda je do Prahy přiváděna štolovým přivaděčem.
Zároveň se zásadně změnil i pražský vodovodní systém. Začaly se stavět nové zásobníky a čerpací stanice, vzájemně propojené pro případ havárie určitého úseku. To není bohužel až tak neobvyklé, neboť část pražské vodovodní sítě, především v historické části města, je zastaralá.
Jednou z nových staveb byla i přečerpávací stanice Děvín na Dívčích hradech. Slouží obyvatelům velkých sídlišť na západ od vltavské kotliny. Technicky má neobvyklé řešení. Odebírá vodu přímo z potrubí bez přerušení tlaku vodojemem. Náhradou za vodojem slouží vyrovnávací přetlaková věž, složená ze tří tubusů. Vzhledem ke své výšce 50 m a poloze, je viditelná z mnoha pražských pohledů.
